TMAVOU TAK CELOU...

Tmavou tak celou v sále Vás zřím,

jen stužka rudá v kloboučku hoří.

Ó, dítě, nic blízkého neslyším:

zpívá cos dálného k citům mým

jak hukot lesů, jak hučení moří.

A potom zas viděl jsem jen Vás, jen Vás

v tom živůtku plavě žlutém.

A poslouchám s Vámi a neslyším zas

ni matení zpěvu, ni houslí hlas,

jen zvěsť o tom osudu krutém:

Ó, živůtku světlý, v němž mdlí snivá žluť,

ty, kloboučku černý se stuhou jasnou –

proč touze své musím dít: ticha buď!

proč daleká hudba plní mou hruď,

když vaši Paní uvidím krásnou?

Ó, hudbo dálek, ó, písni jar,

ó, touho, již mlčenliv snáším! – –

Volám Vás: sestro! A zapírám žár...

a v srdce se stesku zatíná spár

a žene mne za krokem Vaším – –