Tměl východ se a blíž se mračno hnalo,

Tměl východ se a blíž se mračno hnalo,

až skryla slunce křídla jeho šedá,

hned zakabonila se vlna bledá,

a moře v neklidu a v spěchu vstalo,

své nahé rámě k břehům vztahovalo –

jak matka, jež se v nepokoji zvedá,

své dítě před zlem ochrániti hledá:

tak úzkostlivým se mně býti zdálo.

Vše marno jest, dál bez oddechu pádí,

ač téměř kol se dotýkají vlny

vlak plný přepychu a pohodlný;

krok pevný, který vyšel z přesvědčení,

jen cíl svůj vidí, proň překážek není,

a všecka láska zdržující vadí.