TO BOUŘÍ V DALEKU!

V svých sítích líně v lese ležíme.

Plá venku slunce. Časem zahříme.

Nás neruší to, nezve k útěku,

druh druhu dí: To bouří v daleku!

Tam v dáli blesk snad rozťal starý peň,

snad příval krup tam celou zdupal žeň,

však to je v dáli, v dáli neznámé –

v svých sítích dál se sladce houpáme.

Ó, sobče! dím si, až ti nad hlavou

se zachmuří to bouří černavou,

až roztne blesk ti strom tvých nadějí

a slzy se ti v oku zachvějí:

Pak nediv se, až budeš sám a sám

těm čelit ranám, blesku, mrákotám,

jen vzpomeň si, že lidé v povděku

si říkají: To bouří v daleku!