TO BYLO KDYSI...

To bylo kdysi, v ztracené už době,

kdy opojila touha svéhlavá.

My tenkráte jsme stáli proti sobě

a my se bili, hlava, nehlava!

Pak čas se změnil – zaběsnily živly.

A na bojišti řešen osud náš.

Že na přešlé jsme zapomněli, div-li?

A my jsme byli spolu věrná stráž.

Básníku, jestli iluse tvé ty tam,

jestliže hořkne přítomný ti den,

tobě ni sobě smutku nevyčítám.

Vždy nad splnění krásnější je sen.

A naplní-li hořkost srdce celé

a ošklivost-li z lidí otřese:

vždyť věštil jsem už ve vídeňské cele,

že po žaláři jednou steskne se!

Vše příliš znám. Já viděl všemu do dna.

A postoj efektní mne nezmýlí.

Kolikrát zmatků využila škodná

a kolikrát i svatí zhřešili!

Než před prokletím vzpomenu si dříve,

ne v hrdosti už, ale v pokoře:

básníku, zřel jsem také spravedlivé

v té Tvojí Sodomě a Gomoře!

Básníku, slovo právem rozhořčené

v rozhodné chvíli ve mně oněmí.

A ten, kdo klnul, sobě připomene:

Je malá doba? Jsme jí také my!

A je-li v Čechách jak dřív opět smutno,

chtivé-li ruce frází pod plášti:

čím hůře je, tím lepším býti nutno.

Kéž padnem v boji, a kéž bez záští!

Pěst zaťatá se k práci hodí málo.

Je třeba víry, jež se nechvěje.

Hle, táhnou mračna. Právě zahřímalo.

Reptej a bij; než neber naděje!