To bylo loni na jaře, má duše spanilá,

To bylo loni na jaře, má duše spanilá,

když záře vaší bytosti se v hruď mou rozlila.

A přišly touhy nesmírné v mou duši horoucí,

jež svítily mi do snění jak hvězda přeskvoucí,

jak záře zlatých monstrancí ve stínu kathedrál,

a já se modlil v extasi a promluvit se bál.

Já bál se tehdy uvěřit té pravdě jásavé,

že necháváte pro mne bít to drahé srdce své,

že v duše svojí svatém snu, má bílá světice,

jste slyšela mou modlitbu, když lkal jsem nejvíce.

A teď, byť sebe vzdáleni, my nesklamem se již,

a každé jitra vzplanutí nás nese sobě blíž.

Až jednou jaro snese zas se v alej topolů,

pak první bouřka dubnová nás najde pospolu.

A budou bílé květy plát a vonět fialky,

stesk duší našich veliký kams zmizí do dálky.

A budou písně skřivánků se třásti krajem tím,

kde půjdem spolu v objetí svým prvním podletím.