TO BYLO RÁNO!
Jak jsme se potkali! V tak smutných končinách
a v připozdění našich nejplodnějších dnů,
v tom soumraku, kde každá radost hořkne poznáním
a kde už dávno vyprchaly vůně illusí.
Les chmurný, k smrti smutný, melancholický to byl
a cesty odlehlé a zarostlé, a před námi
v tak skličujících tmách se ztrácely.
Nic už jsme nechtěli a nečekali nic,
jen každý tou svou cestou jít a sám, docela sám,
násilím ode všech a všeho oderván
a bolesti jít plamennou a velkou očistou.
Kam? Kdo z nás věděl, kam? – Taková dálka mlhavá,
tak přísné mlčení před námi leželo,
a daleká a dlouhá byla cesta setmělá
alejí vysokých a zamračených pinií,
a před námi šlo v mlhách teskné tušení,
nezodpověděného bolest mučivá
a strach, strach z neznámého ještě někde před cílem
a nepohnuté tmy a ticha úzkost smrtelná.
V tom pozdním soumraku, v těch němých samotách
a na těch místech odlehlých my jsme se potkali...
Tys’ naproti mi přišla, dobrá, „dobrá jako pole“,
a jako zvíře čistá, jako skalní pramen,
a krásná, krásná jako v horách západ!
Jak zázrak přišla jsi! Takové rozednění,
tak radostné a velké ráno přišlo s tebou,
měl nový smysl najednou a nový cíl
můj život před tím prázdný k zoufání,
radostné formy všecko mělo kolem nás
a nové vůně, nové barvy před tím nebývalé.
Můj smutný, prázdný život přišla’s naplnit
zázračným obsahem své nadšené a čisté duše
a slavný sábat vnesla jsi do všedna mojich dnů...
Tak do široka rozepjal jsem zdravé své dvě ruce
vstříc dálce zářivé a novým, volným obzorům,
nad nimiž slunce vycházelo velké, planoucí,
má celá bytost obrozená novou radostí,
závratnou radostí a touhou znova žít,
se opíjela těmi nádhernými barvami
a liniemi volných dálek rozlehlých
a nové mládí rozzpívalo se v mých tepnách bouřících.
To byla vichřice, co spolu unášelo nás,
a byl to tanec vášnivý a závrať opojná,
a pod nohama země mizela nám v kruzích vířivých,
a vzduch byl plný květů pršících a čistých vůní
a plný jásotu a extatických výkřiků.
To bylo ráno, sladká ženo má,
slunečné ráno v měsíci ohnivých růží!