To bylo smutné jaro, smutné...

To bylo smutné jaro, smutné,

kol vadnul každý list i květ,

a nám, jak půl když srdce utne;

tak děsno bylo, hynulť svět,

Tys začala nám churavět!

Čas unikal, o jak nás krušil,

i sváté listí sever vzal

a v okna síňky bil a bušil

a vzlykal, štkal a bědoval,

já s pláčem u Tebe jsem stál.

A držel maličkou tu ruku,

a hleděl v hloubku zřítelnic –

o hrozno! takou nésti muku: –

zrak nehybliv, hruď prosta zvuku...

ach, juž mne nepoběhneš vstříc!

Juž nikdy, nikdy! Lestná smrti!

Tvůj v jedno srdce vnikl šíp,

a dvoje rázem na vždy drtí!

Ta zvěř, již v lese honí chrti

a nezná dítek svých, má líp.