To bylo smutné odpoledne v podjeseni,

To bylo smutné odpoledne v podjeseni,

vzduch čistý, průhledný, nad stromy bledě zlatý...

jak srdce cítilo, co není, není, není,

jak srdce cítilo své nekonečné ztráty!

A přece zdálo se, že všecko jest, jak bylo,

ta smrčin zeleň mdlá, ty olše a ty břízy,

jak jinde u zdroje na mechu ptáče pilo,

jak jinde šuměl hvozd – a přec tak všecko cizí!

A šel jsem zamyšlen, jen bolest byla se mnou,

Tvůj obraz vznášel se tak spanilý a čistý

před každým krokem mým, v houšť proplítal se temnou

a splýval do stínu, se míhal všemi místy.

A žehnal chůzi mé, myšlénce, touze, snaze,

já milý úsměv Tvůj až v hloubi duše cítil

a při té bolesti mně bylo zas tak blaze,

jak zadržených slz by proud se z očí řítil.

A z lesa vyšli jsme na louku vlhkou rosou,

kde kvetly ocúny – já utrh jeden bledý

a cítil, že jen Ty jsi mého žití osou,

že na rtech, jmenem Tvým vydechnu naposledy.

A zlíbal jsem ten květ a tisk jej k srdci svému

a tišší, šťastnější jak na svém srdci Tebe

jsem dále světem šel jen s tebou, cizí všemu –

v dál temně červánky co krvácelo nebe.