TO BYLO ZA NOCI...

To bylo za noci, když hvězdy padaly

a bílý po obloze rozsypal se prach...

S hlubokých výšin jakby tekly přívaly

a v jiskry rozstříknuty umíraly v tmách...

Já tehdy zamlklými šel jsem úvaly

a pocit podivný mi v hloubku duše sáh’,

když viděl jsem, jak hvězda padá do dáli

kams nad lesy, kams nad pochmurný svah

a náhle jako divem beze stopy mizí,

tak jako život lidský, který chvíli vzhoří

a chvíli opojí se hudbou snů a visí,

a padá na věky v tmu bez konce a hranic,

meteor zabloudilý do neznámých moří,

a stopu jeho nic už nehlásá – nic – pranic...