TO, CO TAK HÁRÁ V JEJÍM OKU...

To, co tak hárá v jejím oku,

snad vášně dávné hořký rys.

Je pomsta stará ve hluboku

za odmítnutou lásku kdys...

U lesa rokli nocí tmavou

my přejit musívali z niv...

My sami šli s tou vášní dravou,

jak nikdy potom, nikdy dřív...

Mech ze tmy volal, rosa ze trav,

jedlové větve divoce

nás šlehaly a balvan zvětrav

úžasem svítil v potoce...

Tu v šeru s klenby sosen spadlým

nad klínem rvala ruku mou,

já se zdvořilým stiskem schladlým,

s odvahou ona zoufalou...

A přešly dny a nebezpečí...

Dnes lhostejně kol mužem jít...

Jak umí mlčet mstivou řečí,

jak vyzývavým štěstím žít...