To dávno juž...

To dávno juž, večerní šero tklivé,

svit západu a lesa ticho snivé

co dovedly mou duši k písni lákat,

vzplát nadšením a ve modlitbě plakat.

Co tenkrát chtěl jsem dnes, to nevím více.

Co mohl jsem jen žádat od měsíce,

co od přírody? Dnes těm citům cizí

zřím oblaka, jak táhnou, jdou a mizí.

Ó mládí sny! Ó touhy neurčité!

Snad přece vámi božství ve vás skryté

k nám hovoří jen jedenkráte v žití!

Proč nemůžem či nechcem pochopiti?

Vždyť ještě nyní po letech když mihne

se kolem hlavy let váš, oko jihne,

ta vaše zvěst nebyla klamem přece.

Cos v duši chví se jako kruhy v řece...