To, duše má, by příliš krásné bylo!

To, duše má, by příliš krásné bylo!

Zas přadeno své předeš bájných snů

z těch jemných vláken – jitro postříbřilo

je chladným jíním prvních zimních dnů.

Jak Penelopa skončit chceš své dílo –

příst, přadleno,Tě vždycky naleznu!

Ač západ hoří, již se připozdilo,

v tmě slunce mizí, v černém bezednu.

Své touhy spřádáš, vzněty srdce ryzí,

šat dlouhý je jak závoj svatební,

na přadeno své vineš novou přízi.

Nač tady čekáš? Oráč klas svůj sklízí –

je pozdě, duše! Jenom pohřební

šat předeš si a vlákna chladné řízy.