To jaro letos ani nepřichází,

To jaro letos ani nepřichází,

juž duben zde a matka ještě topí

a venku zimní vichr sebou hází

a dláždění déšť drobný, chladný kropí.

U okna dechem omženého sedím

a na ten divný, oranžový žár,

jenž z kamen lítá, v zamyšlení hledím;

tam v kamnech jiskry sem tam lítají,

snad jsou to snové zašlých z jar,

již v dřevě spali dlouho potaji.

Svým světlem ve mhlu oken růže kreslejí

a z růží máj a mládí kouzlejí. –

„Ty starče vetchý, nač tam v dešti stojíš?

Tvé staré kosti mrazík prochvívá

a v šedý vous déšť kroupy nasívá, –

což o přístřeší poprosit se bojíš?

Vždyť v světě dosti ještě dobrých lidí

a uvědomělou je u nich dobrota,

a klejou, jak je v světě mnoho bídy

a nevděčnou jak chudá holota.

Ba dobře máš, že o lásku neprosíš

a co ti souzeno, že pevně nosíš.

Nač bys měl shýbat stříbrný svůj vlas –

Ach vlas tvůj! – věru se mi podobá

jak v bujném mládí náhlá choroba.

Snad ještě nevypršel mladý čas,

a velká starosť spíš než velké stáří

si cestky vyhloubala v sešlé tváři? –

Tvé oko podivně mnou zatřáslo,

jak nedávno by bylo vyhaslo,

nedávno bylo v posled zalesklo,

než nade vším si k smrti zastesklo!

A ret tvůj bledý jak fialka mroucí

nedávno se snad červenal jak růže,

nedávno dával políbení vroucí,

tak vroucí, jak jen mládí dávat může!

Teď zub se bolem ve rty zatíná –

Jdi, starče, jdi, a jen mne nezarmuť,

mám měkké srdce a teď věru chuť

si zahrát na svatého Martina.

Zde plášť můj, vezmi jej a skryj svou nahotu,

zde stříbro, opij se, nač myslet na psotu!“

A kolem rtů mu hraje úsměv skoupý,

a k posměchu se otevrou rty zchřadlé:

„Což více neznáš mne, ty blázne hloupý?

vždyť jsem tvé vlastní srdce pouvadlé!“