To je paměť!

Přicházím tu v kvapném letu,

abych – – – – – –

To je paměť! U všech všudy!

teď jsem zabřed’ do ostudy.

Co si o mě posluchači

jenom pomysliti ráčí,

když tak jako pařez v kleči

stojím tu a váznu v řeči?!

Ale tak to často bývá,

že mne paměť opouštívá!

nejspíše však v onu dobu,

když chci nevoli a zlobu

nad tou lidskou křehkostí

světu uvést k známosti.

K dosvědčení toho

příkladů vím mnoho;

k lepšímu z nich vám

několik tu dám.

Podlízavec utrhačný

svolá přátel počet značný,

by jim hlásal ve svém kruhu,

co jde vlasti naší k duhu.

Mluví mnoho v řeči dlouhé,

ale jsou to klamy, fráze pouhé;

národovcem upřímným chce slouti,

ale práva historická kroutí.

Národovce takového

zakřiknul jsem z hněvu svého:

„Ty chceš býti pravdy posel?

ty jsi spíše velký – –“ co pak?

To je paměť! – co jsem říci chtěl,

šťastně jsem vám zapomněl.

Písálek tu vyskytne se,

české básně psáti jme se;

píše, jako hrom když bije,

až se mu pot s čela lije –

ale jest to sláma pouhá,

kteroužto se Muzám rouhá.

Veršovníka duba

okřiknul jsem zhruba:

„Ty chceš býti vlasti chlouba?

ty jsi spíše hrozný – –“ co pak?

To je paměť – co jsem říci chtěl,

šťastně jsem vám zapomněl.

V tento, kdesi v Trantárii

spískali si patálii;

měli na statisíc bodáků,

na statisíc statných vojáků.

Zdálo se, že Trantárové

v boji budou vítězové;

neboť táhli s nadšením

proti nepřátelům zlým.

Vypadlo to bledě ale,

neboť ono – a tak dále.

Tu jsem sobě na to šňup’:

„To jste vůdce? to jste – –“ co pak?

To je paměť! – co jsem říci chtěl,

šťastně jsem vám zapomněl.

Pěvec jakýs, nedouka,

zpěvem páše uším muka,

v hrdle prý má tony hladké,

jemné, stříbrozvučné, sladké.

Hej Slované se zápalem zpívá,

však pro Wacht am Rheine stejně nadšen bývá.

Hřívna zpěvu skvostná prý mu dána –

zatím chlapík zpívá jak vrána.

Takovému kokrhalu

řek’ jsem přímo bez obalu:

„Stříbrné že máte hrdlo?

poslouchejte, vy jste – –“ co pak?

To je paměť! – co jsem říci chtěl,

šťastně jsem vám zapomněl.

Jeden světu stále hude,

na cestách kde bloudil všude;

co kde viděl, co kde zkusil,

jakých strastí zažít musil.

Cára viděl v Cařihradě,

Sultána pak v Petrohradě;

Dunaj viděl u Berlína,

Vltavu zná od Kolína;

ve všem chválí cizozemce,

v Čechách vidí jenom Němce.

Takovému vyprávěči

odseknul jsem ostrou řečí:

„Že jste prošel světa půl?

Já vám povím, vy jste – –“ co pak?

To je paměť! – co jsem říci chtěl,

šťastně jsem vám zapomněl.

Divadelní herec jeden,

nastrojenou chválou sveden,

vězí v bludu velikém,

že jest nejmíň Garrickem.

Na radu svých přátel nedá,

první úlohy jen hledá,

a když proved’ dosti bídně mnohou,

mní, že na vlastních již stojí nohou.

Všude na odiv své umělectví staví,

ač že o chválu mu nejde, povždy praví.

Vychloubač ten drzý

vyplacen mnou brzy.

„Marnivosti že jste prázen?

Já vám povím, vy jste – –“ co pak?

To je paměť! – co jsem říci chtěl,

šťastně jsem vám zapomněl.

Víme, jaké pěkné kusy

prováděli v Čechách Prusi;

ale známa jest též věc,

že tak mnohá dívka přec

navzdor naší vlasti zvykům

pruským pánům důstojníkům

věnovala srdce své

v lásce vřelé, ohnivé.

Takovéto panně

pronesl jsem k haně:

„Miluješ-li, dívko, Prusa,

to jsi za to hodná – –“ co pak?

To je paměť! – co jsem říci chtěl,

šťastně jsem vám zapomněl.

A tak téměř každou chvíli,

když se v řeči blížím k cíli,

hlava má

vrtkavá

z nenadání dopustí,

že mne paměť opustí;

já pak, jindy bystrý dost,

ztratím ducha přítomnost,

a než paměti zas nabudu,

již jsem propad’ zlému osudu.

Nežli tedy deklamovat,

chci se raděj někam schovat,

abych ušel posměchu,

maje jedinou tu útěchu,

že než odejdu zde z těchto plání,

aspoň za mlčení dojdu zatle – – co pak?

To je paměť!