To je vědomí života,

To je vědomí života,

ten les, to všechno kolem:

ten kořen z půdy vyrvaný,

k nebi obrácený

jak tvář, zjizvená bolem:

to nedotýkané kapradí,

kterému nevadí,

že je tak skryto:

štíhlá borovice,

krasavice,

do jejíž kůry je vryto,

co zde prožila

na své mýtině:

a pomněnka u vody,

jež hledí nevinně

k nebes výšině.

Ten mlčící les...

Nikde ani zvuk,

jen na tisíc ruk

z větví vyčnívá.

Řekl bys krása neživá,

a přece na tisíc životů tady

rodí se všady,

kam se jen oko zadívá.

Jak se ty haluze ve větru chvějí

a jak ti zpívají o naději!

Kořennou vůní sytíš se,

s lesem tím splýváš, modlíš se.

I já jsem byla po leta

do ticha lesa zakleta.

A teď mně řekni šumem svým,

zda jíti mám, či zůstat smím,

v života příval vyústit,

či kořeny zde zapustit?

Les mlčí. Do kytice svit

v něm palouk dříme.

Kam mám jít?