To jsme si nemysleli.

Když mladé lásky nitky zlaté

jsme spolu předli na polních stezkách,

či když jsme listy sváté

kdes v lese krokem tichým rušili z klidu,

že budem všecku slast i bídu

života spolu nést, to jsme si nemysleli.

A když jsme pod společnou střechu

zmámeni štěstím poprvé vešli,

že v duší našich dechu

již jiných duší dech se k životu hlásí,

jenž v žití vnese tolik krásy,

viď, sladká ženo má, to jsme si nemysleli.

Když šťastni v dětí svojich křiku

jsme spíjeli se radostí tichou,

když šepot vroucích díků

se nesl v širý prostor všehomíru,

že od nás urve v divém víru

mě strašná vichřice, to jsme si nemysleli.

A když jsi psala listy svoje

mně v tichu nocí zoufalá bolem,

z nichž útěchy mi zdroje

vždy tryskly, i když smrt se krvavým letem

kol hnala, tobě, našim dětem

že budu zachován, to jsme si nemysleli.