TO KE MNĚ PROMLUVILA

To ke mně promluvila

dnes divná krajina.

Ta rákosnatá luka,

ta tmavá slatina.

Pár vodních ptáků. Ticho,

jen výstřel daleký. –

Tam kdesi ze dna lesů

to znělo z paseky.

A prodírám se loukou

v šumění dlouhých trav,

kol rákosí a vrby

a v blízku šumí splav.

Nade mnou vážka vzletí,

blesk v křídlech zelených;

teď stromů pád kdes v lesích

si dlouhým echem vzdych’.

A rákosí dál chřestí

i škeble pod nohou,

jíkavě káně plují

modravou oblohou.

I prodírám se loukou,

blátivou směsí trav,

až pod sosnami v hrázi,

kde vyschlý šumí splav.

Zřím šedou rybí kostru,

jak zaschla v splavu žlab,

a pod ním, pod kameny

zní teskný skřehot žab.

Tak v proudu žití někdy

v zmizelém podjaří

dny vypijí můj mozek

a cit můj vyzáří.

To ke mně promluvila

dnes divná krajina,

ta rákosnatá luka,

ta tmavá slatina.