To-lis nikdy necítila?

To-lis nikdy necítila za jarního větru vání,

kdy jak měkká náruč tvoje večer byl pln usmívání,

že ten vítr otravuje,

že ta náruč dusí,

a že světlo, které na nás hvězdy hází dolů

jest jak posměch jedovatý posvátnému bolu?

Já to prožil, když mne vítr do propastí vláčel,

když mi hvízdal cestou, jak jsem nocí k tobě kráčel,

že ten vítr otravuje,

že ta náruč dusí,

a ty hvězdy, jež mé kroky svedly do močálů,

že se smějí jedovatě tomu mému žalu.

Já to prožil, kdy mne vítr tobě v cestu nesl,

kdy jako list utržený k nohoum jsem ti klesl,

že tvůj dech mne otravuje,

že tvá náruč dusí,

a ty hvězdy tvojích očí do soumraku vtkány

že se smějí jedovatě na hrob vykopaný.