To májový byl večer – –

To májový byl večer – –

My zašli spolu v chrám, kde k pobožnosti

se zástupové sešli těch, kdo věří.

Stín podivný plnil dávné klenby

a v gotických oknech

s malovanými legendami

svit večera has tiše, smutně zlatý – – –

A šumný varhan hlas

hloub chrámu sladkou plnil melodií –

to stará, krásná byla

píseň marianská.

A slyšeti jí bylo z hrdel dětí

a se rtů dívek, stříbrovlasých dědů

i stařen k hrobu nachýlených.

A ona vedle mne, jak anděl čistá,

ji zpívala svým hlasem filomely

a v snivém zraku jejím

táh paprsek bílý k nebi –

duše její.

Já poslouchal tu v tichém přemítání

a upomínky zlatém na oblaku

má duše spěla

v doby dávno zašlé – – –

Na kůru venkovského kostela,

sebe uzřel jsem, jak hošík

s druhy svými v řadě

před pulty stojím s partesy,

a slyším hlasy prostomilé

těch školáků a malých dívek,

a starý kantor z varhan

kouzla svatá loudí vyzáblými prsty – –

A ty hlasy starou píseň pějí,

píseň marianskou – – –

To sním – a kostel zdál se

mi útulný jak druhdy

a varhan souzvuk sladký

tlumil bouř mého nitra,

a ve vůni bezu,

jímž oltáře okrášleny,

se rozptýlili pantheismu snové – – –

V té chvíli věřil jsem –

ty vzpomínky tak drahé jsou a svaté –

v tu chvíli věřil jsem jak dítě kdysi,

jak stařenka, jež schýlena,

okuláry zarosenými

svůj švabach šťastna šeptá z „nebeklíče“,

a stará píseň se rtů se mi drala

a zpíval jsem tu krásnou

píseň marianskou –

a v duši mé byl klid – stín světlý,

jak by ji prostoupil – –

A celý chrám tu píseň starou zpíval –

a ona vedle mne, jak anděl čistá

ji pěla sladkým hlasem filomely – – –