TO NADĚJE NAŠE

Snad zlobě zdaří se i rozdrtiti zemi,

až na kořen ji zmrtvit se životy všemi,

a snad i slunce v dým se lehko měnit bude,

jen svědomí všem zlobám kvůli neoněmí,

svou dobrou, starou notu do věčnosti hude!

Té naději se člověk v žalostech svých vzdává:

jen komu sláva patří, toho bude sláva,

a hanba zbude posléz přece vždy jen zlobě.

To naděj naše; možná, pýřím polétává,

však i to pýří nosí zdravé zrnko v sobě.

A byť to zrnko sto let bylo vichry štváno,

však jednou rozední se přívětivé ráno

a zrnko ošlehané přes všech bouří snahy

v svou líchu lehne, kde mu potom bude přáno,

a rozroste se přese všecky lidské dráhy.