To nejdůležitější!

Co hodno v světě milování,

co skvostného má pro nás zem,

vše jednou v bouři umírání

nás opustí, než dohasnem.

To pole pilné práci naší,

to zemské ovoce všech snah,

ty zjevy milých sebe dražší –

nám zmizí jako v hlubinách.

A co kdy bol neb jásot žití

nám v srdci dojmů rozvířil

buď v zlých dnů zlobném vlnobití,

buď za šťastných a krásných chvil;

co nadchlo z umění a vědy

a dalo vzlet nad všední shon,

to všecko ztichne naposledy,

jak zmlklé písně mrtvý tÓn.

Než, vše ať jednou na té zemi

nám zhasne, ztichne kol a kol,

přec nepřestane, neoněmí

té jedné touhy svatý bol:

Co za hrobem teď na mne čeká?

Tma? Světlo? Slast či věčný kvil?

Jdu tam, kde blažen cherub kleká?

Jsem spásy jist? Je Bůh můj díl? –

Jsme živi dosud. – K světla zdroji

zve dosud vlídně Kristův hlas.

Než dojde k poslednímu boji,

Ó vykupujme věrně čas.

Ať svět si zoufá neb se rouhá,

než zahřmí věčnost: Proč jsi žil? –

nám nejpřednější ta buď touha:

co činit, abych spasen byl?