To nejlepší.

Chcem, bratří, něco v srdci míti,

co blažilo by, hřálo nás

i pak, když naše jaro žití

nám spálí let a strastí mráz?

Chcem zaset něco v dnů svých roli,

co ještě bude v květu stát,

i pak, když na hřbitovním poli

my pod drnem už budem spát?

Chcem zanechat zde stopu blahou,

již ať by Bůh i člověk zřel,

by řek' nad zhaslou naší snahou:

To člověk dobrý tudy šel?

Pak blíž jen Slunci spravedlnosti,

ať dechne v duši nadšenou

to nejlepší, co srdce hostí,

to lásku z Boha zrozenou. –

Vše přijde v nic. Ruch vědy pilné

i proroctví kdys pomine;

však setba lásky lidumilné

ta nezajde, ta nezhyne.