To nepřilétlo na okénko ptáče...

To nepřilétlo na okénko ptáče

pro drobtů dar,

to přišlas Ty zřít, otec Tvůj jak pláče,

jak náhle stár;

jak cháb, jak umdlen těžkou světa chůzí

Tvůj pěstitel, ta loutka plaché muzy.

A stála jsi a ukláněla hlavy

na bílou hruď,

a pipla jen: „Nač stesk ten usedavý,

juž tiše buď!

Však trpcí žijí osud ti a tužší,

jimž slzy žalu kamenějí v duši!

Dřív bez křídel, teď uvolněna letem

se vznáším výš,

nač zpět mne voláš vzdychajícím retem?

o, stiš se již!

Já najdu Ti – než Bůh Tě žalů sprostí,

z cest zatím nejkratší tam do věčnosti.“