To okno...

To okno svlačcem obepjaté,

tak často vídám ve svých snech,

v něm dívku: měla vlasy zlaté

a poupě růže na ňadrech.

A šíji měla padlé sněhy,

jí nebes azur v oku plál,

a úsměv plný smutné něhy.

kol svěžích rtů si pohrával.

A hlavu majíc v dlani malé,

vždy dívala se dálce vstříc,

a nad ní, v listí skryto stále

dvé bílých pělo holubic.

Však jednou zřel jsem na úsvitě

to malé okno zavřeno,

lkal každý pro to krásné dítě,

jež v puku smrtí zlomeno.

Na vrchu hřbitov; v stromů stínu

se vížka dívá do dáli –

Tam odnesli ji, v země klínu

jí malé lůžko ustlali.

Tam zlatovlasá její hlava

dlí v stínu sladkém, tiše sníc;

květ svlačce hrob jí obetkává

a dvé tam zpívá holubic.