TO OSUD MŮJ...

To osud můj: sám sobě býti katem

a duše svojí věčným tyranem,

vše touhy v zárodku již ničit s chvatem

a bolesť vznítit v srdci oddaném,

svou hlavu rovnat s tvrdým selským mlatem

a v krutém utrpení hrd a něm

vše škleby, výsměchy v svůj úděl bráti

a nechat rány v šíj svou dopadati.

Jak jiní v životě být šťastným chtíti,

však „proč“ a „bych“ vždy k nebi s hrozbou řvát’

a krotit touhy, mírnit tepen bití,

svou dosis odříkání denně brát’.

Ji stále usměvavou, šťastnou zříti

a stokrát říc’ jí zrakem: „Mám Tě rád,“

však za vděk vzít’ jen lehkým kynem hlavy

a nejvýš snad: jste hodný, obětavý!

Tu, nad vše nejdražší jež v světě mi je,

zřít’ v sokově se chvíti objetí

a z její retů čísti perfidie,

že dobrým jsa, mám býti obětí.

A tak, co v rány olovo mi lije,

vždy „encore“ křičet’ místo prokletí

a v strašných mukách, na rtech díků slova

a v líci úsměv, vše to prožít’ znova.