TO PTÁCI ZPÍVALI...

To ptáci zpívali a slunce hřálo.

Svět jeho září byl jak opilý.

A tenkrát mnoho ve mně umíralo.

A tenkrát my se spolu loučili.

Ne. Nelze věřit. To přec konec není!

A mozek třeští, nechce pochopit,

a svaly trhá hrozné pokušení

to hloupé drama v krvi utopit.

A rázem se ti setmí v očích, v hlavě

a náhle v prsou něco vzlykne ti,

a jen bys plakal, plakal usedavě

a padl k nohám tomu dítěti...

Však ústa mlčí. Stažené máš brvy

a slovo ne a nechce se rtů jít.

A kdybys měl se zalknout vlastní krví,

je pozdě už a nutno mužem být.

Stisk ruky. Poklona. – A slunce hřálo.

– Hm, života běh člověk nezmění.

Tož papirosu. – A tam umíralo

kus tvého mládí v prachu dláždění.