To se má člověku dříve říct.

Dívenka dvacet let, chce též pod čepec,

Je hezounká, nábožná, jistá to věc.

Celičký den doma u šití sedí –

Mimo kostela jinam nechodí. –

Sotva se však vdala, muž divně kouká,

Kterak se ta nábožná s ním vadit zná.

„To mne sám čert ráčil s tebou v spolek svíct!“

[Jo, to se má člověku dříve již říct.]

Mezi dvěma pány v parteru sedí

Nóbl dáma a ve smíchu dí:

„Tať mizerně hraje, ta velká, tlustá!“

„Mé díky!“ dí jeden, „toť má nevěsta!“

„Ne, myslím tu druhou, je k nevystání!“

„Oho!“ vzkřikne druhý, „to je má paní!“

„Ach!“ zvolá, „neračte za zlé to mít,“

[Leč to se má člověku dříve již říct!]

Student, který, aby se víc dozvěděl,

Celý rok raději v hospodě seděl,

Při sklenici vína studoval chemii,

Na bále s děvčaty zas anatomii:

Na zkoušku s bolestí teď se chystá,

A čeká, až profesor otázku mu dá.

Myslí si, kdyby chtěl tak laskav být,

[A otázku napřed mu již povědít!]

Mlíkařka denně do Prahy jezdí,

A jen dobré mléko, jak praví, vozí.

Leč právě ho jednou v noci bryndala,

A komise ji při tom tu natrefila.

Tu vzdychne si smutně a z hluboka:

„Sotva to kdo zkusí a už malér má!

To musela komise zrovna sem vlízt,

[Že chtěla dnes přijít, mohla mi dřív říct!“]

„Ó Katy! ó Josef! ó blaho! radosť!

Anděli! bohyně!“ – a najednou dost.

Dveře se otevrou, pán do nich vkročí,

Pan Josef leknutím oknem vyskočí;

Dole se škaredí, jak pádně sletěl.

Pán za ním však zvolá, jak by nevěděl:

„Odpusťte, nechtěl jsem výtržnost činit!“

[Pan Josef však praví: „To jste měl dřív říct!“]

Vy tleskáte, chcete, abych zpíval víc,

Však musím vám říci, že nemám už nic.

Dva verše tu v záloze ještě sic jsou,

Však spočívaj pod závorou zlou.

Já s radostí na tapet bych je přived’,

Jen že bych si zýtra do chládečku sed’;

Že prý moc politiky mají v sobě mít,

[Ráčila censura již napřed mně říct.]