To slunce mi zapadá do snů.

To slunce mi zapadá do snů

a teple se zlatívá v nich,

to slunce mi zapadá do snů,

jež líbalo cestu a sosnu

a stopy všech kročejů tvých.

Těch obzorů linie světlá

v mé duši se otvírá zas,

těch obzorů linie světlá,

jež hořela, nyla a kvetla

a z lesů vždy lákala nás.

A lesy jak kaskády blaha

mi zpívají, šeptají sem,

ty lesy, v nichž celý kůr blaha

ta nejedná hodina drahá

mi stvořila na srdci tvém.

Tu hráz vidím tichou a snivou,

kdes nahlas mi čítával rád,

tu hráz vidím zelenou, snivou,

a potůček slyším tou nivou

jak slzami lidskými lkát.

Ty chvíle jak na mne by sáhly,

a v ruce bych cítila květ,

ty chvíle jak na mne by sáhly

a zlatými okovy táhly

mě do těch vln zázračných zpět!