To štěstí největší...

Tys byla hvězdou mou. A v přístav blaha spasný

když tebe zardělou jsem od oltáře ved,

já žehnal chvíli té a nový život krásný

že tebou počnu žíť, jsem věřil prázdný běd,

ba pouhých vzpomínek všech zašlých, trudných chvílí –

a neklamal jsem se, nad srázem všech mých cest

tvá láska bděla vždy a jako anděl bílý

v můj život paprsky jen zlatých slala hvězd.

Teď nový paprsek, v němž splněno sny všecky,

v mou duši rozchvělou se zlatem slunce snes!

To štěstí největší, jež skrývá usměv dětský

tys vyprosila nám od štědrých od nebes!

Teď život rodinný mně novým kouzlem dýše

a jsem teď bohatý, že nelze více být –

čeho si ještě přát? – já dosáhl již výše

svých nadějí a snů, jichž zlatý splněn svit.

Nuž u kolébky té, nad kterouž anděl Páně

a láska naše bdít vždy bude křídlem svým,

ke vroucí modlitbě sepněme zbožně dlaně,

ty, drahá ženo má, a já, by růžovým

jen světlem budoucnost našemu děcku plála

a nedopustila, by osudu snad čas,

čím nyní žijeme, co nebesa nám dala,

nám neúprosně vzal – a nevrátil už zas!...