To tré.

Své brány otevřel rok nový

a v těch se pestrý tlačí dav,

a vůkol přátelskými slovy

zní blahopřání na pozdrav.

Nuž, český Sionský náš sbore,

jejž slyším plesat dnes i lkát,

co v zemi nevěrou tak choré

ti nejlepšího mohu přát?

Pro nový rok, ach, starou víru –

tu dej a rozmnož tobě Bůh!

Ta pěj ti v srdci píseň míru,

byť kol se bořil země kruh!

Tu víru starou přeji tobě,

jež pouta nikdy nekuje,

jež na hříchův a vášní hrobě

jen světla říš vždy buduje.

Pro nový rok, ó lide Boží,

ti přeji starou naději.

Ta nes tě přes trní a hloží,

ta raz ti cestu závějí!

Nechť jest to naděje ta stará,

ta s nebe v trudy svítící,

jež v bolu, v zlobě, v smrti hárá,

jakž dokázal ten v Kostnici.

Pro nový rok – co přáti více?

Ach, lásku, lásku naposled.

To nejskvostnější do třetice;

bez lásky víra – měď a led.

Byť na slavném kdo sedal trůně,

byť klenotů měl na tisíc,

byť měřil všechněch záhad tůně,

to bez lásky je všecko – nic.

Tu pravou přeji, svatou, starou,

jak s Golgaty se skvěla v svět,

jak v našich předcích s myslí jarou

šla pro vlasť, pravdu krvácet.

Vše pomíjí. – I nám srp kyne

bledého smrti anjela;

než, neumře a nepomine,

co věrná láska zasela!

Tak, bratří, sestry, putovníci,

nechť s vámi v každé šlépěji

tři anjelé jdou žehnající:

To víra, láska s nadějí!

Ať čas nám růže v cestu stele,

ať z dáli zní hlas smutných hran,

tak vstupme všickni svorně, směle

do nového již roku bran!