To věčné bolův polykání,

To věčné bolův polykání,

ta věčná stejnost na pohled,

to věčně udusené lkání,

ten v tváři kámen – v hlasu led!

Ach jakž bych leckdy člověka rád

si k prsoum túžným přilákal,

na prsou jeho zas jak dítě

se do uspání vyplakal!

Však pak bych nejspíš bratru svému

jed do poháru připravil,

by lidem o hodince slabé

a o mých slzách nepravil.