To věčné v životě – je láska.

To věčné v životě – je láska.

Stokrát zahrabána,

stokrát z mrtvých vstane,

stokrát přečerpána,

proudem vyřine se.

Jako plamen vzplane

z troudů událostí,

očesána

znovu zraje do radosti,

do bolesti.

Zklamání když v tůni potopí ji,

z mraků vstane, červánkem jež vzhoří,

povede tě nad horami,

nad vlnami,

zázračnými hlubinami moří.

Povede tě lidským davem

bez doteku všedna,

budeš proudem, budeš splavem

bez konce a bez dna.

Svítit budeš nad pohoří

zmatků všech,

budeš majákem, jenž hoří

zlatou stopou na proudech.

Do vln klesneš,

neutoneš v jejich poutě;

do krásy a do úbělu

vykoupou tě.

Budeš na nich pěnou krotkou,

která plyne do příboje,

aby na břeh perlorodkou

položila srdce tvoje.

To věčné v životě – je láska.