To vím, že čekám marně...

To vím, že čekám marně,

že čekám marně, až uzrají klasy v Života polích.

Až uzrají... a přijde snad podzim

a nevzkvetou ani krvavé máky neznámé Lásky,

jež plevelem jiným a dávno již vzkvetly...

Hořící máky, jichž opojné šťávy

a krev a krev všechnu jednou bych aspoň pil...

A čekám marně, až uzrají klasy v Života polích.

Má pole, v nichž obilím mělo být mé žití,

má pole, pole na skalách ponurných samot,

jež vzdělala a zasela chorobou Choroba,

ta pole rozsáhlá a žlutá a rozpukalá žárem a mrazem,

ta jistě nevydají plného zrna na chleba zdravým.

Ale jsou bratři mých snění,

kteří snad přece vystoupí na ztracené skály mých samot,

kteří pokleknou se mnou v těch Choroby polích

a se mnou zalkají modlitby k Novému žití,

jež uzříme v Horle a Halucinaci,

jako vtržení do slávy nebes.

...A budeme píti v své duše vítězné východy Slunce

a budeme zpívati hymny ve žlutých Západech,

...ve žluté krvi šílenců velkých...

A budeme stříleti supy táhnoucí k městům,

by nechali dohníti, co shníti dávno již mělo.

A budeme hltati modré plameny blesků

a budeme vichřici hřáti v studených prsou...

...a budeme čekati, věčně čekati,

až rozkvetou máky a uzrají klasy...