To víš, jsou vzpomínky, když léta tíží hlavu,

To víš, jsou vzpomínky, když léta tíží hlavu,

i zkušenosti jsou. A třebaže vše zbledlo

na pouhou stínohru a šedou pradálavu,

když štěstí podivné mě s bytostí Tvou svedlo,

srdce i mysl má si zapamatovaly

přece jen obrazy z té dálky zamlžené,

a mohu srovnávat: čím byly, co mi daly

sny zapomenuté a lásky promarněné,

a Ty co dáváš mi a probudilas ve mně,

má Juno ztepilá a plachá moje Psýché...

Hleď, v sladkém renouveau se leskne Stará země

a věci zpívají jen něžné písně tiché –:

po těžkém zápasu a nedorozuměních,

po sprchách studených, jež zmrazovaly něhu,

po skepsi leptavší v mých pastelových sněních

sněženky trhat smím již na tajícím sněhu,

a nejen sněženky: to jsou již růže rudé,

a červen milostný kol voní, zpívá, hoří...

A nyní řeknu Ti: Jako mé dlaně chudé

neměly pod svou hrou, když vnadě žen se koří,

ňader tak dychtivě se dmoucích za pocely

a odměňujících je v sladkém roztoužení –

jako jsem nelíbal rtů, jež se rozpučely

tak růži podobny a pro milostné dění, –

tak dříve neznal jsem těch tichých líbezností,

jež slova, pohledy a doteky Tvé něžné

mi někdy prozradí z Tvé cudné hlubokosti:

tu kráčím pěšinou, kde šumí pole režné

a skřivan pohodu si pochvaluje jasně, –

tu ležím v pasece, a všude samá vůně,

a houštin ševely mi šeptají své básně –:

já ještě nezbádal jsem tajemství Tvé tůně,

leč sám již tento fakt o jeho hloubce svědčí,

o jeho kráse pak, jak miluji Tvá slova,

a že mne zarmoutíš jen nedostatkem řeči...

Vím, příjde nutně den, kdy budeš po mně vdova,

a vdova nad vdovy, jak nad lásku je láska,

jež nás dvé spojuje. Kéž bys pak poznávala,

že marna nebyla ta osudová páska

a nebyl nevděčen já za vše, cos mi dala!