To všecko pro vlasť...

„To všecko pro vlasť,“ řekl jsi mi vřele,

a já ti za to ruku stiskla s vděkem,

mou duší táhl ráj a nebe celé,

a rtem se chvělo: „To buď naším lékem!“

Kol hlavy tvé jsem zřela gloriolu –

tu nejčistší, jež málo zdobí čel,

tak půjdem k cíli, tys mi rozuměl,

tak půjdem spolu!

To tvoje „vlasti“, jež jsi opakoval,

mi svítí ve tmách, svítí v každém žalu,

byť trn a slzy osud prorokoval,

jen nikdy nejít cestou bez zápalu!

Vím. Ty jsi řekl. Pohleď, jak z té doby

mám v duší svit! Jdu s tebou cestou dál,

byť úsměv ten mne světlo duše stál,

jdu bez žaloby.