To z hrozných nocí jedna byla zas,

To z hrozných nocí jedna byla zas,

zoufalství blízkých, ten když zavzněl hlas,

jenž stichlým svědomím v mém srdci vždy se třás’:

Tvůj z marna básní tvých je žití hnus,

chceš žít, tož smysl životu dát zkus,

jímž není tvoje já a moc a přepych, vkus.

BÝT BÁSNÍKEM JE BÝTI PROROKEM,

vzals zdarma, zdarma dej, střez stát se kramářem,

strach odhoď, stud; hůl, srdce, ducha vem,

jda po vlastech, uč lid, bij, rozněcuj,

číms zhřešil sám a v jiných napravuj

a ohně plápoláním hlas buď tvůj!

Já snivec s odporem se bránil; nevím nic,

co Sirotků a Bratří synům říc’,

když svaté války zpěv mně zahřměl vstříc

dob změněn ozvěnou a prapor viděl jsem

s rovnosti znakem všech, se zlatým kalichem...

V ráz chápu: Zas jdou pravdy bojovníci v zem

a její zákona – Jednota zvítězí

nad nevěstkou, největší lidstva, lží – – –

V tom mistra Jana hlas mně sladce moudrý dí:

Jda všem rci: PROSÍM VÁS, ABY SE MILOVALI,

NÁSILÍM DOBRÝCH TLAČITI NEDALI

A PRAVDY KAŽDÉMU VŽDY BYSTE PŘÁLI – – –

Já procit’, poslech’ jsem, ač s reptáním.

Já kázal jsem nástrojem tajemným,

jak pravdy láska dala smysl slovům mým.