TO ZA HORAMI BYLO...

To za horami bylo v dálné zemi:

tam za carem vlád’ slavně mocný car,

lid bezčetný byl poslušenstvím němý –

mělť o něj péči dráb a kyrysar.

Když nad vládou se přec kdo pozastavil

a odvážil se smělé žádosti –

car pérem trhnul, aby kat to spravil,

neb on byl carem z boží milosti.

Čas míjel, s rosou střídalo se jíní,

i množili se smělci proklatí,

jimž nechtělo se uznat dobrodiní,

když car je ráčil ve prach šlapati.

Už v moře vzrostly nepokojné hlasy

a bouří útočily v carský sluch –

ach, kam se děly dávné, blahé časy,

kdy lidem stejně znělo: car či bůh!

Však nebyla teď doba k přemítání,

když za hroznou šla v palác horší zvěst:

vzal péro císař, čelo přejel dlaní

a lidu svému napsal manifest.

Že ve starostech těžkých, neustálých,

jak štěstí svého národa by zved’,

chce pro poddané vypit hořký kalich,

chce o žádostech jejich – přemýšlet.

Však davy hlučně k paláci se řítí

a protestem svým plaší carský sen –

a ubohý car nemoh’ pochopiti,

že nevděčný lid není spokojen.

l starosti pln o lid svůj, své děti,

by navrátil své říši mír a klid –

svým plukům kázal pušky nabíjeti

a střílet ve svůj milovaný lid.

Déšť kulí lesklé hlavně vychrlily

a mnohý vzbouřenec se kácel bled –

však jak by kouzelné tu vládly síly:

ty střely ve hrad vracely se zpět!

A jako před palácem ve zástupu,

tak řádily teď uvnitř v paláci –

trup rádců vznešených se kácí k trupu,

i carský rod z ran četných krvácí.

Zřel na to zdiven císař samovládný,

zrak rozšířený žasem široce –

když dole bouří dav se ozval zrádný,

car zahleděl se na své praotce,

jak z rámů dívali se nepohnutě:

ó dobře, že je dávno kryje hrob,

že netuší, jak osud nyní krutě

si s pravnukem jich zahrál pozdních dob!

Však nedobře, že z věčnosti dát rady

mu otec nemůže, ni praděd, strýc,

jak slíbit lidu na upokojenou hrady –

a přec nic neztratit a nedat nic.

A jak tak myslil, trhl sebou prudce,

pot studený mu vyvstal na čele –

stín zjevil se mu Velké Revoluce

a hrůzovlády děsné ortele.

V té chvíli mimovolně k péru sáhl

a zas psal svému lidu manifest:

že plní, po čem dávno, dávno prahl,

že volá k sobě posly z dědin, měst.

Ať přijdou leši, vladyky i kmeti,

že žádostiv jest moudrých jejich rad –

a že on otec jest a oni děti,

on sám pak uzná, co má udělat...

Čtli slova monarchova po vší zemi

a on chtěl slyšet lidu jásání –

však pochmurně se dívá zástup němý

a bez slova se blíží po pláni.

Je příšerný to pochod ve svém tichu,

jak chmury když se šinou nebesy –

s úzkostí hospodář zří na svou líchu

a čeká, bouř až zařve nad lesy.

Jdou zástupy a konce vidět není,

a není moci, by je zdržela –

jsou jako řeka ve svém rozvodnění,

když z vykázaných břehů vzkypěla...

A než se císař nadál, v hradní brány

se pochmurné ty vody valily –

zda poplašné je mohou zdržet rány,

jež hřmějí se zdí mocné bastilly?

A než se nadál, ze zástupů luzy,

dřív slepě jeho předkům poddané,

v sluch zazněl pozdrav jemu, plný hrůzy:

„Bud zdráv, nám rovný, zdráv buď, občane!“