Tobě, drahá matko.

Pod lípou jsme byli

s Tebou, s naším světem,

zasypala Tvoji

hlavu bílým květem.

Hovořilo listí,

padající dolů,

že na světě věčně

nebudeme spolu.

Ale s květem spadlé

listí zašustilo:

Jest to dítě, jenž by

matku opustilo?

Ach to není dítě,

dítku srdce velí

milovati matku

nad svět celý, celý.

Vždyť to srdce její

svatá jest pohádka.

A největší poklad

na světě jest matka.

Protož nad svět celý

miluji tě matko,

a kdybych měl pro tě

umřít, umru sladko. –