TOBĚ, KTERÁ VÍŠ.

Podej mi svou ruku milou,

svoji bílou malou ruku,

její stisk mi kouzla silou

ladí duši do souzvuku!

Den byl parný, plný muky,

a teď večer chladný, stmělý,

přátelský stisk tvojí ruky

je tak tichý, pevný, vřelý.

Ve tvých očích hloub se stmívá,

jakoby se v lese stmělo,

zamodralý leskem splývá

tmavý vlas na tvoje čelo.

Ba, jak tě tak vidím celou

v onom tmavém smutku šatě,

zdáš se mi být nocí stmělou,

jež jde ke mně měkce, svatě.

Nocí teplou, nocí vlídnou,

nocí, jež tak krásná, tichá,

jež mi v duši moji bídnou

pochlad hvězd a vůni dýchá.

Nocí, jež tak tajeplna

pod hvězdama zářícíma,

měkkými tak jako vlna

rameny mě obejímá.

Nocí, která plna hudby,

i když vlaje beze zvuku,

anděle mé hořké sudby,

podej mi svou drahou ruku!

S ní ten neklid, jenž se zmahá

v srdci mi, lze snáze zmoci,

zůstaň u mne, moje vlahá,

moje dobrá, vlídná Noci!