Tobě, Maria!

Ó slunce jasné, moře zlatých svitů

jež sypeš v chladné pouště lidských citů,

ó květe, pod jehož se vůní v taji

i mrtvá srdce blahem zachvívají;

ať jdeme úsvitem či noci stínem,

ať láskou žijeme, či touhou hynem,

ať pláme nadšením, či v tichém pláči

se krok náš znaven potácí a vláčí:

Tvá měkká dlaň nám každou slzu stírá

a každý vzdech, jenž na rtu sotva zmírá.

Ty slyšíš jej a úsměv Tvůj jej plaší:

Tys Matkou nám, znáš každou tužbu naši;

Tys rosou, která ústa sprahlá vlaží

a v boji života Jsi věrnou stráží,

nás stezkou hořkosti vždy doprovázíš

a růže útěchy na cestu házíš;

pak unaveni v zápasech v tu dobu,

kdy v teskné bázni kloníme se k hrobu,

Ty mluvíš k nám o ráje příštím štěstí:

v člun života s tou slétáš ještě zvěstí

jak holubice s olivovou ratolestí!