Tobě, národe!

Býť vším – a ničím zároveň,

Jen hříčkou živlů srdcím na posměch,

Býť zmarem všeho, co kdy toužil Čech,

Co zasel, pěstil, viděl zráti v žeň,

Co myslil, cítil, zíral ve svých snech,

Vše v děsnochmurnou hoří pochodeň –

A hrůznou září, hromu třeskotem

Hřmí, praská, šlehá do mraků.

Vše ničím jest a všecko ničí žár.

Čím člověk sebe cení člověkem,

Víc v kámen strnulo a do zraků

Jen maně rudá slza vypryskla,

Bol k nebi napjal dlaní zoufalých,

Sten bolesti vzlét noční nad opar,

Líc bledá, hruď se k hrudi přitiskla

A všech rty jeden zvuk: „Jsme nešťastní!“

Jsme národ, jenžto zkoušen trpce dlouho tak,

Jsme národem, jenž nekles v sudbě žádné,

A ve prach vržen, vlastní silou do oblak

Vždy doved zvednouť hrdou šíj a pádné

Své rámě k novým činům napínati;

Vždy ku předu a neznať umdlení,

Vždy výš a výš – ať bouř si květy chvátí,

Vnov k činům krásným rašiť v lupení,

Jen ku předu za hvězdou osvěty

Vždy dál a dále, nikde stavěť kroků;

Byť okean vln moře zdýmal v ústrety,

Loď směle hnáti po vzbouřeném toku.

Jsme národ, jemuž sílu vlévá hoře,

Jenž neštěstím se hrdě povznáší,

Jenž nadšením a láskou k vlasti tvoře

V čin, v skutek mění sny své nejdražší.

Hle, skutkem bylo a jen sen to pouhý,

Sen velký, plný těžkých obětí;

Co cílem bylo vroucí naší touhy,

Snem, cílem jest. A matka od dětí

Zas žádá, k svému lidu mluví vlast

A z tisícerých úst k ní hlaholí:

„Jdem, matko drahá, srdce v oběť klást,

V něm nadšení, s ním statky, mozoly.“

A zas jest nad Vltavou české slávy chrám,

Jejž z rumu vztýčí, vznese v krásu národ sám!