Tobě.

Ten svět jest věčná proměna,

ni klidu v něm, ni stání:

bez konce stálé rození

a stálé umírání.

Den sotva jitrem zrodí se,

již večer jej potírá;

květ Vesny spálí letní žár,

plod léta zimou zmírá.

Máť daří robě životem

a ono smrť jí dává:

tu jeden život počíná,

tam druhý dokonává.

I bývá každé zrození

radostně uvítáno,

i bývá každé zemření

bolestně oplakáno.

Jitřenka svět kdy pozdraví,

blahé se šíří světlo,

a se sluncem kdy zašel den,

již rmutné temno slétlo.

Kdy Vesny život rozkvétá,

šat květný zemi zdobí,

a rubáš sněžný věstí žal

jeseni na záhrobí.

Zaznívá ples a veselí,

kdy člověk světu zrozen,

a prsou vzdech i očí pláč

jde za ním, v hrob kdy hozen. –

To srdce lidské jako svět:

ni klidu v něm, ni stání,

bez konce stálé rození

a stálé umírání.

A kdy se radost narodí,

neb kdy ji zlomí tíseň:

hned veselá, hned truchlivá

zazvučí v srdci píseň.

Mé srdce svoje písničky

v blahé i smutné době

zpívalo, dívko milená,

ne jinému, jen Tobě.