TOBĚ.

Když večer tichý na zemi se snese

a rozpne zlatozářnou nad ní síť,

šum ulic ztichne – v srdci klid se budí,

po denní práci teprv začne žít.

K svým knihám sedám, hovor počne milý;

z nich nejdražší – v nichž Ty jsi promluvil.

Květ vonný v sny mi na mém stolku dýše,

a lampy úsměv svědkem touhy chvil.

To kdy juž vše mi kniha věrná poví,

kdy poesie květ svou splatí daň,

pak zaletí má duše k Tobě, k Tobě...

Ó, nejkrasší ty okamžiku, staň!

Jsou chvíle ty mých nocí hvězdy zlaté,

vždyť Tys jich září v mého žití tmy,

jsou čisté, božské, jak ty na blankytě –

mých trnů života jsou růžemi.

Ó, zahleď též se někdy v moje nebe,

snad najdeš hvězdy, v nichž můj bloudí zrak,

ó, vyčti z nich, že pro Tebe jen svítí,

a vzpomeň si, že mám Tě ráda tak!

A zachvěje se blahem duše Tvoje,

vždyť napadne v ni láska – ráje květ...

Věř, duše dvě kde vroucí v jednu splynou,

tam nebe počíná a mizí svět.