TOBĚ.

Tobě, co s tváří bledou, řetězem kol šíje

na trůnu sedíš v rumy skáceném,

laur strhaný na čele vznešeném,

na nějž s pod lauru chmurný stín se lije

co dumný sen o ráji ztraceném,

jíž ston se z prsou rvoucí v úsměv halí

rtové tak tklivý, že by zahynul

člověk jen hořem, kdyby nekynul

dál k pomstě žít bol v oku neskonalý; –

Tobě, jíž chvící hruď strhaný kryje šat,

hruď ubohou, těch šatů hrůzněj’ zdranou

a v ní to srdce ještě tisíckrát,

předobřeť cíl znán vrahem každou ranou;

Tobě, co’s věku v jednom snesla žele,

jak za let tisíc národ málokterý;

či koho z nich, blesknutí dav mu smělé

jen jedno, jediné, sklál osud šerý

trýzně a kletby, hanby věky v celé? –

jediný v slunci den – a bez hvězd temno věčné,

slast jediná – bez konce utrpení,

čin jediný a věkovité mdlení,

vítězství jedno – robství bezkonečné? –

Tobě, co celá v pohrzení, žalu

mi dražší’s tisíckráte těch, co v tém

vítězný si tisknouce diadem,

hlavou se v nebi, nohou brodí v kalu, –

mi dražší’s tisíckrát s tím zdraným šatem,

s tím řetězem, kde slzy – perly stkvoucí,

Ty železem a oni spjati zlatem, –

Tobě chví z ňader píseň má se vroucí!!

Ha, – píseň, píseň jen? – Při boží hněv!

Uštvali Tě, jak laň hon psů a hochů;

vyssáli Tě, jak upír spících krev;

zhyzdili Tě, jak barbar řeckou sochu;

a stupili tu mrtvolu tvou sklanou,

že sníh by zkrvavěl nad takou hanou,

a my? – nám stačí vrkající zpěv!!

Jsme národ žebráků! – žel duchem víc než tělem,

svým činem na mizině, – ač ne řečí.

Ten minul čas, kde sahalo se k meči,

kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem!

Když mrtvý kámen britským hubitelem

z bořícího se loupán Parthenonu,

Kleft skálopevný zaplakal co dítě:

nám, kde již všemu odzvoněno k skonu,

jimž nezůstalo ani ve úkrytě

nezhanobené upomínky jedné;

u nás, kde člověk ani neusedne

na místě slzou, krví nezvlaželém,

kde kámen ne, kde šlapou srdce živá:

nám ani slzy, nám dost slova bývá,

a žár co budí v robu otupělém,

v nás zbabělství se zdusí pod popelem!

Jsme národ žebráků; – já také žebrák jsem,

a to co jiní, k nohoum též ti kladu:

vínek to ze slov, rýmem spjatých v řadu;

jen jiní snad co ne – horoucí slzu v něm.

Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím,

bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem!

Jsem žebrák, čin nedospěl v srdci mém,

jen slzou, pozvol, ať Tvé rány zrosím, –

odvrhni slova, – jen tu slzu vem!