TOBĚ

Cti matku svou! – K čemu to přikázání,

když srdcem útlým lásky víří cit,

když nad kolébkou děcka v usmívání

se blahé oko drahé matky sklání

co šťastné hvězdy v proudu žití svit?

Ó matko, nač jsi dítě vychovala,

nač citůplný v světě blouznivec? –

Uhasla hvězda, s níž si mladost hrála,

a květy štěstí láska moje dala

mi tiché rakve prostý na věnec.

Nač noci dlouhé, nač starosti v snění,

života jitro bídou mlhavé? –

V hodině každé o mé štěstí chvění,

nač nejistoty hrozná utrpení,

nač za mé blaho slzy krvavé?

A za vše nevděk! – tresci Bůh mne hněvy!

V mou duši ohlas slávy věčné zní;

musím jí dobýt ne v náručí děvy,

musím jí dobýt bolestnými zpěvy,

bych v řadě pěvců nebyl poslední!

A když pak laurů zbytky zkrvavené

mé bledé čelo v smrti zahalí,

tu tobě vlastním synem opuštěné

strhaný věnec, matko, připomene,

že těžko projít slávy úskalí.

Ó, tu se modli s onou myslí tklivou,

s jíž učilas mne ducha k nebi nést,

tvá slova budou rosou nebes živou,

proniknou hrobu kůru pověrčivou

až k trůnu lásky – mořem věčných hvězd.

Teď sbohem buď! Já nemám více slova,

již v hloubi srdce cit můj oněměl;

snad pochopíš ta slova básníkova,

když dím, že zpěv můj socha mramorová,

na jejímž srdci věčný dříme žel!