Točič.

Na čele pot a strhán v každém rysu

na večer stál u tiskařského lisu;

na páži, prsou chvěl se každý sval,

vlas slepený, – tak stál a vrávoral,

až na kolo z pol opřel se, z pol pad,

jímž otočil dnes třicettisíckrát.

Na chladný kov položil těžkou hlavu:

on tisk dnes lidem knihu pro zábavu;

zrak na archy upírá nehnutě:

jich šedesát vylétlo v minutě,

on cítil jen, jak řeže každý v sluch

a srdce ssebou beře na popruh.

Sáh’ po jednom; byly to veršů řádky

o lidském blahu, lásky hlahol sladký,

o jarním větru, lesinou jak táh’

o ptačím zpěvu, slunci na nivách,

a v duši mrak a sníh kdy padne v skráň,

jak vše nám vrací jedna drahá dlaň. –

Přes zachmuřenou líc se slza skrádá:

„Ta pohádka, ach jak se lehce skládá!“ –

pak těžkou rukou přejel obočí

a přes líc jak když úsměv poskočí,

jeden ten arch když za ňadra si klad’:

„Snad pohádka ta bude se mi zdát...“