Točník.

Zde na kře skály okolnost zpytuji,

Zřím tvé ctné trosky, oslavy minulé

Ostatky pouhé; větry hučí,

Vichřice v chumeli bouří vztekem.

Kam mě zanáší obraznost zbuzená?

Do dávných časů Václava, jak druhdy

Zde slavil hody, radovánky,

Jak zde i hudební zněly zvuky?

Jak tenkrát celá krajina okolí

V plesání stálém doby zde trávila,

Král zde ved život romantický,

Děvy tam vnadily lepotvárné?

Teď v zříceninách, v pustotě tesklivě

Truchlíš: hvízdá tam pochvist si oknami,

Hnízdí zde nedopýři; sovy

Slyšeti úpět je hlasem trudným.

Zní pověst, jak zde poklidu hledají

Duchové strastní: v svitu se měsíčním

Míhají, a jej nenachází –

Vzdechy jich tesklivé mním zde slyšet.

Kam se tvá slávy poděla oslona?

To připomíná na vlasti pohromy,

Jí stavěl otec Karel skvělost,

Bouře ji uvrhla v zříceniny.

Lesové šumí, potoky hučejí:

Buro, ty fučíš své zpěvy osudné

V děsící melodii; tvé mě

Nápěvy k soucitu podjímají.

Jest to proud věku; nádheru člověka

Drtí; vyvádí z zřícenin obnovu

Mladého vzniku: národ žije –!

Větrové chladějí city vřelé.