TOKÁNÍ.

Pane hrabě, na tokání

nepojedem spolu víc’,

hodina když táhne ranní

vrškem starých borovic!

Ó ty jízdy tichým lesem

v matné záři lucerny!

Před námi prch’ zajíc děsem

v houštiny stín důvěrný.

Pak jsme přešli mokrou nohou

cesty, strouhy, průseky,

kde se černal pod oblohou

obrys boudy daleký.

V kožichu jsme si tu sedli,

z dýmek jiskry pršely,

tetřívci si hlučně vedli,

snad si lezli do zelí...

Potom prásknul tichem výstřel,

tetřívků houf přelét’ dál,

závoj mlh vše vlídně přistřel,

co pan hrabě chyboval.

Mně však přešla po tokání

zelená krev každý v oud,

jak za Petřín den se sklání,

na lov musím vyšlápnout.