Tolik mám, tolik na rozdání,

Tolik mám, tolik na rozdání,

že mi až ruce klesají tíhou.

Co mně brání

v náruč tvou otevřenou

vše vložit,

nebýt pro tebe jen zavřenou knihou,

ale ženou?

Lodyhy rukou mých vyrostly křehké

z půdy srdce mého

hříchem nezkrvaveného.

Ať je jim spočinutí lehké

na opěře tvých ramen!

Kdybys je přijal studenou dlaní,

jako bys mízu z nich vyssál,

svět by se zakolísal.

Můj svět!

Je tak širý jako prostory samy.

Vejdi tam přímo,

nechoď tajnými pěšinami,

ať mi duše rozjásaná

v touhy rozpětí –

do tmy nesletí.

Tolik mám, tolik na rozdání,

že horu radosti tvořím,

vzlétám nad ní jako pták

a čekám na zázrak.

Čekám a hořím!