Tolstoj.

To bylo k jitru v jihu Čech,

mrak s mrakem nebem pílil,

mně z ňader těžký dral se vzdech

a k prsům leb se chýlil.

Stesk k nebi pozvedal mi tvář,

i zastavil jsem v chodu –

hle, divná rudě zlatá zář

se vznesla na východu.

Od země rostla výš a výš

a vzrostla na postavu,

ta v brázdách šla a chýžím blíž

a v nebi měla hlavu.

Div gigant rolník byl – já žas’ –

cit z očí plál mu měkký,

a z ňader proudný zářil jas

jak příboj zlaté řeky.

Jím oslněn byl les i luh,

až v úsvitu se ztrácel –

to Chelčického slunný duch

k nám z východu se vracel.